Lyrische Ecke - mistrovy začátky

Jelikož jsem na Z-festu, nemám zrovna mnoho prostoru na psaní. Tak jsem alespoň přemluvil Google, aby automaticky postnul dvě básně z mistrova raného rozhlížení se ve vodách poezie. Oba přírustky vznikly někdy v období čtvrtého ročníku střední školy, nebo prvního ročníku vyšší odborné školy. Ač se v nich ještě trochu projevuje mistrova nezkušenost, již můžeme rozeznat několik hlavních motivů, které jsou pro jeho celou literární tvorbu charakteristické. Ani jedna báseň nebyla kromě facebooku dosud publikována.

I o sraní lze napsat uměleckou báseň

Když se hovno řítí řití,

není občas krásné žití.

K obědu měl jsem ostrou omáčku,

tím jsem si zadělal na sračku.

Záchod svatý v dálce jest,

zatnout zuby, řiť a pěst.

Svaly povolují pod tlakem,

Podoba hovna je rajským protlakem.

Výkal noře se v kalhoty,

přátelsky směřuje do boty.

Ztěžka chodí se po ulici,

když máte v botě čvachtanici.

Za pikantní jídla holt se platí,

zítra du na nákup nových gatí.

Svit sluneční

Obehnán svitem slunečním,

znáhla se proti mě dívka zazubí,

v sukni nezcela halící konečník,

výstřihem poprsí cpe mi až do huby.

V rozpacích z měchů, v něž dívám se,

skřek hlasivkami nejistě mi sílí.

"Promiňte, slečno. Nemám finance."

Facka mi odpoví, že se as mýlím.

Opařen studem třu si tvář,

upírám stále pohled v ní,

s osudem prohrál jsem mariáš,

a hloupě přišel o styk pohlavní.


 Edit: Se zpětnou gramatickou opravou pomohla Monika Košťáková.

Jak koupit ovoce v knihkupectví

            Tento týden jsem hned několikrát zavítal do pár knihkupectví. Zaprvé vyšel dotisk prvního dílu mangy (japonský styl comicsu, zajímavý tím, že se čte zprava doleva a „odzadu“) Death note a druhak pořádali v B-knihách slevovou akci 30% na všechny knihy (díky Dimiku za upozornění, ale už to bylo přebranější než výprodej v Kauflandu). Do knihkupectví chodím často. Vlastně asi jako feťák ke svému dealerovi. Často mě ovšem zaráží, že je profesionalita prodavaček na úrovni tříletého dítěte s downovým syndromem.

Zdroj: http://gothlaw.blogspot.cz/2010/01/system-of-down-syndrome.html

Začíná to od rovnání zboží. Musel jsem si zvyknout, že mě prodavačky často pozorují jako potencionálního pedofila, protože se ihned vrhnu do dětské sekce. Ty dobračky totiž nerespektují ikonky a nápisy jako „do osmnácti nevhodné“ či „jen pro dospělé čtenáře“. Prostě to prdnou vedle čtyřlístku, páč jsou tam obrázky, tak jakýpak copak. Onehdá jsem si kupoval knihu s názvem „Světová válka Z“, kde Z znamená zombie, což je ihned pod názvem knihy vysvětleno. Podle internetové databáze ji v obchodě měli, ale já ji prostě nemohl najít. Ve sci-fi nic. Ve fantasy také ne. Poličku pro horory u nás nenajdete (regál, kde je narvanejch dvacet knih od Kinga, Dracula a životopis Jiřího Paroubka skutečně nepovažuju za sekci horor, i když mě děsí dostatečně). Tak jdu za prodavačkou a slušně se zeptám. S uzívnutím začne lustrovat databázi a za chvíli mě jak odsouzeného vede uličkou mezi regály s odbornou historickou literaturou. Sáhne mezi Hitlera a Stalina a vytáhne kýženou knihu. Jindy jsem si chtěl koupit Hastrmana od Miloše Urbana. Prodavačka mi odpověděla, že to jim ještě asi nepřišlo, ale že má dyžtak Pivrnce na tahu.

 

Zdroj: http://www.more-funny.com/2010/11/paul-octopus.html

Prodavačky prostě o jimi prodávaném zboží netuší ani produkt defekace. Nedej bože, když si chce člověk nechat poradit. Prodavačka má většinou naučené čtyři knihy co zrovna frčej a to ještě z knižního katalogu (v podstatě tlustší reklamní leták na to, co se potřebuje prodat). Představte si situaci, že přijdete k lékaři s migrénou a on vám předepíše inzulín, protože to teď mezi jeho pacientama frčí. Před rokem mi při dotazu na nějakou dobrou detektivku dávali všude typy jen na „Muže, kteří nenávidí ženy“, tenhle rok mě zase otravujou s jó nebo ne Nesbem. Zkuste se někdy zeptat na Raymonda Chandlera, já se třeba před Vánoci dozvěděl, že teď dlouho nic nenapsal.

Zdroj: http://wellinformedtypist.blogspot.cz/2012/01/funny-because-its-true.html

Kdepak, obsluha v knihkupectví je zlo (čest výjimkám, které zákazníka o to víc zaskočí) a člověk je tak odkázán na svoje vlastní schopnosti. Co si ale budeme povídat, ono to každoměsíční kontrolování vydavatelských plánů není zrovna největší zábava. Jenže je to pořád lepší, než jít pro japonský comics a vrátit se místo toho domů s taškou plnou exotického ovoce.

Zdroj: http://animemanga4ever.blog.cz/0905

Obvyklí podezřelí aneb deset nejčastějších vlakových pasažérů

1. „Jede to správně?“ – Dotyčný cestující si přisedne a začne vyzvídat, zdalipak sedí ve správném vlaku. Následně začne zcela logicky vyzvídat, zda se tím směrem také ubíráte. Aby řeč nestála, začne vyprávět svůj trudný důvod, proč že to vlastně po letech tím vlakem jede. Monolog přerušuje pouze dotazy při každé zastávce, zda už je to ono.
2. Bába Poudalka – Jde vlastně o podobný případ, ovšem pouze v ukecanosti. Dotyčná je často velice protřelá vlakovou dopravou a umí započat konverzaci kdejakým způsobem. Ať už otevřením/zavřením okna, otázkou na vámi čtenou knihu, či pouhým oslovením: „Máte tady místo? Jsem nějaká Bětka!“ Podobně jako peklo i co bába Poudalka schvátí, to už nenavrátí.
3. Senior v obleku – I do třetice se jedná o alternativu Františka Povídálka. Do kupé přistoupí šarmantní důchodce v obleku a s dotazem na volné místo si přisedne. Po chvíli ticha pronese nevinnou otázku: „Jistě vás zajímá proč jsem v obleku?“ Načež ať odpovíte cokoli, začne barvitě popisovat zážitky uplynulého dne. Třeba že chodí tančit. Nebo má rád automobilové veterány. Někteří z nich pak jezdí za dámou, která chce jejich vztah udržovat na určité úrovni a také s jistou dávkou serióznosti. Zkrátka se toho dozvíte zřejmě více, než vůbec vaše maličkost potřebuje.
4. Mládež neurčitého věku, občas dokonce též pohlaví – Ta dnešní mládež. Vždyť to všichni známe. Chovat se to neumí. Sprostý je to jako dlaždič. Kouří to a fetuje. Děvčata zcela odhalují svoje pohlavní rysy (třeba ucha) a hoši zase zdůrazňují svoji genitální obdařenost (Proč by jinak měli kraťasy po kolena?). Zmalovaný je to až hrůza, chlapci především. Kam ten svět spěje.
5. Ultimátní tvrďáčky – Specifickým poddruhem mládeže jsou holky metalistky, zvané také satanášovými nevěstkami. Celý svět sledují nenávistným pohledem, zatímco rukou ohmatávají řetěz připnutý k sukni. Více o nich vážně netuším, nechtěl jsem dostat přes hubu a vždy koukal jinam.

Zdroj: http://www.splachovac.cz/obrazky/a/auta-stoji-vlaky-jedou.jpg

6. Opilý rocker, popřípadě pankáč (nejhorší eventualitou je pak zdemolovaný anarchista) – Nejsou zase tak špatní. Chvíli sice křičej, ale pak usnou. Slabším povahám by snad mohlo pár maličkostí vadit. Trochu otravují vzduch pachem piva a vůní čpavku. Občas zavedou nové potahy pro sedačky, někdy i v unikátním odstínu žaludečních šťáv. Někdy jsou také čistě znáhla zneuctěny vstupní schůdky hovnem.
7. Opovrhující fifleny – Jejich příchod předznamenává palčivá vzpomínka na Spolanu Neratovice. A pak už jsou tu. Chodící reklamy na módní průmysl. Oživlé Barbíny (včetně nádechu plastu). Prostě holky do nepohody. S opovržením usednou a nasadí výraz: „Moje Porsche je zrovna v opravě, jinak bych vlakem rozhodně nejela, to mi věřte.“ V průběhu cesty pak několikrát zpraží vyčítavým pohledem spolucestující, která si rozbalila řízek.
8. „Řemeslníci“ – Poznáte je podle zapáchajícího a umazaného oblečení. Často se také přidá alkoholový odér. Pro spoustu práce nemají ani chviličku čas na úpravu zevnějšku, tudíž jejich úspěšnost poznáte podle délky vousů. Jsou ve své podstatě neškodní, jejich cesta spočívá pouze ve spánku a skrývání se na záchodě před průvodčím.
9. Cikáni – Však to znáte, mohou za všechno. Od zimy ve vagónu po spadlou trolej.
10. Průvodčí – Poměrně neškodný uniformovaný muž či žena s tak nutkavou potřebou předložení jízdního dokladu, až to v mnoha případech hraničí se sexuální obsesí.

Jak jsem se naučil vařit

            Lidé často dělají s největším nadšením a zápalem to, co vůbec neumějí. Já třeba strašně rád vařím. Pravda, většinou to není nic extra. Kdysi jsem začal na ohřevu párků, potom přesedlal na hemenex a následně začal vařit asijskou kuchyni. Aby bylo jasno, asijskou kuchyni neumim vařit dodnes, možná tak kokosovou omáčku s kari (spočívá ve smíchání kokosového mléka a kari pasty) a sushi (respektive zvládám maki, z ostatních jsem zkoušel ještě kalifornskou úpravu, ale dala se jíst jen lžící). Proč zrovna tyhle dva recepty? Protože první se dal snadno uvařit i na kolejích, druhý zase souvisí s mým dokonalým instinktem pro přípravu ryb. Kdykoli se s jakoukoli mořskou mrchou pustím do tvoření, dopadne to katastrofálně. Nejčastějším výsledkem je lahůdka, kterou by mi záviděla lecjaká islandská sušárna ryb.

    Nedělní oběd. (Zdroj: Dan Berka z Bramberka)

            Podobně to dopadá při grilování a to s pečínkou jakéhokoli původu (no dobře, kočku a psa jsem zatím nezkoušel). Pokud obhospodařuji gril, tak se ze sešlosti přátel často stává nezáměrný Kostnický koncil (ani lidský maso jsem vlastně zatím nevařil). Umím všehovšudy jeden salát a jednu salsu, které se snažím protlačit na každou grilovačku, jelikož mívají úspěch a zakrývají tak, že vlastně nic moc jinačího neumim. Lidé se mě pak často ptají, jestli jsem dal do salsy kečup (odpovídám ne i kdyby jo, abych jim případně nekazil chuť), jestli jsou chilli papričky domácí (odpovídám ano, protože chilli papričky jsou přeci tradiční česká plodina) a jestli jsem na ten recept přišel sám (samozřejmě, když jsem si onehdá na hajzlu listoval kuchařkou). Sem tam přijde i sofistikovaná otázka na původ rajčat, a to zda jsou pasírovaná, nebo rozmačkaná (na to se mě skutečně jedna holčina, od pohledu rozená kuchařka, zeptala).

    Memento loňské grilovačky. (Zdroj: http://www.petrspaleny.cz)

            Nijak extra na tom nejsem ani s českou kuchyní. Umím sotva guláš, játra na cibulce, řízek s bramborovým salátem, šunkafleky, a další podobně prostá jídla, která si vaří každý Čech, o Němcích, Rakušácích a Maďarech ani nemluvím. Poslední dobou se ale lepším, především co se kreativity týče. Začal jsem totiž vařit ze zbytků, což mě dřív vůbec nenapadlo. Při hlídání synovce jsem totiž narazil na úža stránčičky plný úplně super lidiček. Vlastně je to takovej jako receptář, ale pro rodiče. Mimibazar se to menuje. Co je tam ale jako úplně nejvíc, tak to ty recepty. Ty sou fááákt drsný. Určo se tam mrkněte.

    Prej i manža si pochutnal... (Zdroj: http://blog.idnes.cz/blog/12919/216251/posranec.jpg)

O fotbale, novodobém hrdinství a prozření

            Včera jsem prozřel. Já hlupák sledoval přes patnáct let fotbal a nevěděl, že je to vlastně trapná blbina pro největší spodinu lidstva. Večer jsem srkal pivo, napjatě sledoval každou přihrávku (většinou Portugalců) a nervózně pokukoval po časomíře. Osvícení lidé u vedlejšího stolu bodře rozvíjeli jistě zajímavou a informacemi nabitou konverzaci, kterou jsem já, primitivně zírající na plátno, nebyl schopen sledovat. Sem tam jsem zaznamenal nějaký ten sofistikovaný vtip na téma padajícího hráče (každý fotbalista je přeci primárně simulant), neustálých přihrávek bez útočení (to aspoň ten hokej, tam se něco děje) a přestřelování brány (denně do toho kopou a netrefěj se). Většina těch vět začínala spojením „Já tomu fotbalu teda moc nerozumim, ale…“, což bylo rozumné ospravedlnění potencionálních nesrovnalostí ve vyřčených slovech. Portugalský gól pak většinu osazenstva nadmíru potěšil, protože jako se čert bojí kříže, báli se oni prodloužení. Místní světem protřelý nihilista dokonce navrhoval, aby se osazenstvo stolu vydalo druhý den do Prahy na letiště a pokřikovalo na fotbalisty „Fůůůj!“, čímž by tak tato elita rozumu jasně demonstrovala úpadek společnosti. Jak já jim záviděl. Sám jsem byl neskutečně smutný, protože když už je tým ve čtvrtfinále, může se stát cokoli. Nevěřil jsem, ale doufal. Jenže ti u vedlejšího stolu byli tak krásně povznesení nad celý fotbalový svět, i obligátní moudro o levnějším chlebu padlo. Oni uléhali klidní a spokojení, já smutný a zdrcený.

            Dnešní ráno bylo ještě horší. Každý sportovní odpůrce se měl potřebu vyjádřit k výsledku zápasu a to většinou s dodatkem, že zápas neviděl, jelikož je to pod jeho úroveň. Facebook zaplavila vlna pohrdavých statusů, které potřebovaly vyjádřit, že „byl prý včera nějaký fotbal, ale to je jim zcela u řiti“. Dlouho jsem si myslel, že tahle vlna nevole je privilegium svátku sv. Valentýna, kterého z trůnu nesesadí ani imperialistický Santa Claus. Kdepak, k takové ničemné zábavě jakou je fotbal se přeci musí vyjádřit každý, to je v podstatě lidská povinnost.

            Tímto bych chtěl těmto pionýrům a světcům poděkovat, že mne vyvedli z omylu jménem fotbal, té zavrženíhodné přízemní zábavy. Konečně mohu svůj volný čas věnovat něčemu rozumnému. Přemýšlím o recenzování Jazzových alb. Vždy jsem měl obavu, že je k tomu třeba mnohaletých zkušeností a neuvěřitelného hudebního rozhledu. Moderní společnost ale pokročila o další pomyslný stupeň. Lze se bez předchozích zkušeností sofistikovaně vyjádřit k čemukoli.

Kdy naposledy jste zmokli v divadle?

            Tak jsem včera vyrazil na Shakespeara. Někteří by jistě mohli usuzovat, že to bylo z donucení, popřípadě z důvodu dobývání srdce nějaké slečny. Kdepak, prostě se ve mně zase jednou probral jinak latentní intelektuál, či jakési vnitřní osvícené jsoucno, které se za mě upřímně stydělo už u vstupní brány, jelikož jsem, navyklý z fotbalu, okamžitě začal ukazovat obsah svého batohu, abych tak prokázal nepřítomnost jakékoli pyrotechniky. Ostudou jsem samozřejmě pokračoval i dále a to tak, že jsem se ihned odebral na bar a doprošoval se piva, pokleslého to nápoje odsuzovaného elitami. S kelímkáčem jsem se následně odebral do hlediště a to hned do druhé řady. To už intelektuál uvnitř upadával do letargie, z níž ho vytrhlo třetí zazvonění. Hra „Zkrocení zlé ženy“ začala.

            Nevýhoda celého představení spočívala v jedné zásadní věci. Hrála se v Jablonci a to na otevřené scéně. Kdo byl alespoň jednou u nás na severu na návštěvě, jistě už tuší kam mířím. Kdepak, ne nadarmo je na Jablonecku a Liberecku nespočet pořekadel souvisejících s deštěm (popřípadě sněhem). Samozřejmě i včera hned několikrát déšť udeřil, naštěstí ovšem nijak nenarušil samotné představení. Věřím, že z podia musel být chvíli před přestávkou krásný pohled do hlediště. Musí být velice optimistické hrát pro zástup deštníků.

Jinak má ale divadlo pod širým nebem svoje kouzlo. Tohle byla moje třetí zkušenost s venkovním představením (druhý venkovní Shakespeare a na tom minulém pršelo taky, prostě Anglán) a nikdy jsem nebyl zklamaný. Jenom by mě zajímalo, jak to vlastně vnímá druhá strana, tedy herci. Zda a o kolik je to vyčerpávající, popřípadě jestli je jim to úplně fuk. Ale co, hlavně že se naši vnitřní intelektuálové nažrali a dneska nám prominout sledování fotbalu.

Jo a maličkost na závěr. Nejlepší vtip večera byla promluva jednoho z aktérů k divákům. Nevím nakolik je v Sudetech rozumné popisovat potencionální zhoršení počasí slovy: „Z Německa se sem žene něco velkýho!“

Nadějní ztroskotanci a Metloš Jura

Nadějní ztroskotanci – sonda do volnočasových aktivit vysokoškolských studentů (vzniklo ve spolupráci s Gynekologem Jahůdkou)

Šáňo

Cígo?

Metloš Jura – ze života subkultur

Nové triko

Zarážky na knihy

Deset důvodů proč mám rád Pražáky

1. Umějí jezdit městkou hromadnou dopravou – Je to k neuvěření, ale v žádném jiném českém městě si člověk neužije tak pohodlného cestování. Lidé zde umějí tak krásně disciplinovaně jezdit třebas metrem. Kdepak, tohle člověk v Olomouci nebo Tachově prostě nezažije. A kolik místa se člověku kolikrát dostane. Třeba i půl tramvaje, ale to si potencionální cestující musí najít takovou, co jezdí dlouho a pokud možno kolem hlaváku.
2. Nevrhají divné pohledy – Když už se člověk dostane do osidel MHD, uvědomí si, že se mísí s bezpočtem kultur. MHD jezdí kdekdo a nikomu to nevadí. Nikdo neciví na pankáče s vytetovaným Super Mariem na rameni, málokoho by zaujala dívka v upnutém korzetu s mechanickým deštníkem a nikoho rozhodně nerozhází black metalista s hubou od krve. Prostě ať si každej chodí oblékanej jak chce.
3. Nestěžují si na nedostatek kultury – Průměrný Pražák je na roztodivné kulturní prostředí natolik zvyklý, že ho vlastně vůbec nevnímá. Aby se vyhnul potencionálnímu přetlaku, ujíždí raději na víkend mimo město, nejlépe někam na hory do polozapomenuté boudy. Ve stejnou chvíli však zbytek republiky přijíždí nasát kulturní atmosféru hlavního města a otráveně se pak vrací se slovy: „ti Pražáci jsou hrozný kreténi“.
4. Nehrají si na světovost – Díky víkendovým útěkům mají projetou většinu země a tudíž jsou na naše poměry velice zcestovalí. Nepotřebují se tudíž cítit jako pupek světa, jelikož ze zkušenosti vědí, že jím nejsou.
5. Vždycky si s nimi pokecám o domovině – Jejich cestovatelské poznatky mají ohromnou výhodu pro potencionální vzájemnou konverzaci. Pokud jim sdělíte odkud jste, většinou okamžitě pozitivně zareagují a okamžitě se chtějí podělit o zážitky z dotyčného místa. Ty bývají často velice rozdílného ražení, třeba že „tam požádali manželku o ruku“ nebo tam „měli druhou svatbu“, popřípadě „tam píglovali moc pěknou slečnu“.
6. Mají úchylnější koníčky než já – Všeobecná zcestovalost a znalost učinila z Pražáků v některých ohledech poněkud podivné patrony. Kolikrát si říkáte, co že to má být za podivný koníček. Setkal jsem se třeba muži, kteří přes Václavák závodí ve štafetovém běhu, ovšem místo kolíku mají peněženky. Ono to běhání je vůbec v Praze populární. Kolikrát mě lákaly ženy různých etnických příslušností (a ne zcela atletického vzezření), abych je prý následoval do nejbližšího parku a prý jen pět set. Já hlupák si do té doby myslel, že se v atletice běhá těch metrů sotva čtyři sta. Hlavním kandidátem na podivína je ovšem muž, kterého při každé návštěvě Prahy vidím hrát při venčení psa na heligonku. Vídávám ho pokaždé na jiné zastávce metra a ač to bývá blízko východu, vždy má sluneční brýle. Je to frajer, protože v nich toho moc vidět nemůže.
7. Nejsou namyšlení – Obyvatelé hlavního města jsou smíření se svým osudem a vědí, že když je to jinde lepší, nemohou si vyskakovat. Proto se vám nestane, že by opovrhovali vámi ani vaším okolím. Naopak je častokrát zajímá, pročpak se vlastně máte lépe a jak toho lze dosáhnout. Také na rozdíl od jiných měst nemají jednoduchý přístup k trhům a snad i z toho důvodu se mohou utřískat po lokálních surovinách, v jejich domovině tak nedostupných.
8. Většinou neumějí česky – Je pravda, že pro rozhovor s domorodcem potřebujete v Praze aktivněji znát alespoň jeden cizí jazyk, jelikož většina místních češtinu neovládá. Doporučují se především dovednosti v oblasti angličtiny, ruštiny, ukrajinštiny, moravštiny a moderní slezštiny.
9. Většinou ani nejsou Pražáci – Z předchozího bodu tedy plyne, že se vlastně většina Pražáků na území hlavního města nenarodila. Tyto náplavy se v podstatě považují za hrdé domorodce, ačkoli často trefí jen domů a do práce. Zvláštní skupinou jsou pak Moravané a Slezané, kteří se k pražské identitě nehlásí a své etnické skupiny považují na území Prahy za podobně perzekuované, jako je tomu v případě Romů na území ČR. Nedávná studie OSN tento palčivý problém potvrdila.
10. Nezajímají je ani Moraváci, ani Slezani, natož nějací Čecháčci – Co je na Pražácích úplně nejkrásnější? Přeci to, že je nikdo nezajímá. Z předchozích odstavců je však jasné proč. Není to pohrdáním ostatními částmi naší země. Není to ani rezignace související s moderní dobou. Není to dokonce ani dopad západního kapitalismu na naší v problémech se zmítající zem. Nikoli. Je to prostě proto, že kdyby se měli Pražáci starat byť jen o malý kousíček svého okolí, tak se z toho mumraje prostě zblázněj.

Proč?

Na otázku "Proč?" se neptá pouze Karel Smyczek, ale jistě také náhodně objevivší se návštěvník tohoto blogu. O co mi jde? Vlastně si jen potřebuji trochu potrénovat slovní zásobu a především českou gramatiku. Uživatelé internetu jsou totiž ostražití a neodpouštějí téměř žádnou chybu. Také bych si chtěl udržet drtek kreativity, která mi ještě zbyla.

A důvod pro název blogu „Očividné zdánlivosti“? Protože to zní lépe než „Honzíkův mentální průjem“, nebo „Žvanil Bižu“. No a také to vypadá dostatečně intelektuálně.