Dnes
vám, milé děti, povím příběh z dob dávno
minulých, kdy se ještě koukávalo na premiérové pořady v televizi, noční
sociální pracovnice vyhledávaly kunčafty mimo kyberprostor a mobilní telefony
svojí váhou trhaly kapsy. Tehdy jsem byl ještě mladý, zachovalý a jen minimálně
sečtělý. Zkrátka řečeno blb. Puberta mnou mlátila o ledasjakou zeď, zatímco
rozum s odpovědností pořádali celoroční zámořskou plavbu. Mohl jsem se
považovat za pupek světa a vlastně jsem se tak i kolikrát cítil. Občas jsem
sice měl neodbytný pocit, že si moji dominanci okolí tak úplně neuvědomuje. Naštěstí
jsem měl tehdy partu kamarádů, kteří mě mohli neustále ubezpečovat, že je
všechno „ó ká“, neboli že jsem pořád borec a na ostatní můžu klidně srát.
Samozřejmě měli pravdu, protože to byli taky borci.
Tehdá
jsme ještě byli na střední škole, kterou jsme měli na salámu. Víc než délka
odvěsny nás zajímaly rozměry nejvyvinutějších spolužaček a pedagog na nás mohl zapůsobit
jedině podáním výpovědi. No a v takovém rozpoložení jsme se vydali na
sportovní kurz v zapadlých končinách Českého ráje. V taškách se, přes
přísný zákaz, vyjímalo více krabic červeného vína než sportovní výbavy. Jako
správní mazáci jsme zabrali strategicky nejvýhodnější chatu (okno k umývárnám
pro kuřáky, druhé okno k dívčí chatce pro sexuchtivé a třetí okno s výhledem
na les pro Jéňu, velkého fanouška veverky Zrzečky). Slabší kusy pak vyfasovaly
ubytovací prostory na periferii, tedy chatky sousedící s učiteli a
pověřeným dozorem. Za smrákání se začalo s vybalováním a také s počítáním
prvních ztrát. On takový lovecký nůž dokáže v tašce plné krabic od vína
nadělat takovou paseku, že se potom postižený majitel musí promenovat v nechtěně
vytvořené sparťanské kolekci.
Samozřejmě,
že nás přítomní pedagogové několikrát upozorňovali na nebezpečí konzumace
alkoholu, jako že nám bude strašně zle a podobně nepravděpodobné nesmysly.
Jenže on je každý učitel pro žáka už z principu hňup a proto se efektivita
těchto výchovných rad podobala výsledku turnaje nevidomých v hraní pexesa.
A tak se pilo. Hodně. A dlouho. Sem tam se někdo poblil, občas si někdo
odskočil a to někteří nejen na záchod, ale i zasouložit. Nakonec jsme postupně
všichni odpadli. Ráno nám bylo po takhle divokém večírku nesmírně zle a jen ti
nejodvážnější se pokusili o vstřebání hutné snídaně. Cirkulace jedinců s ranní
nevolností na malé umývárně by s přehledem trumfla i Orloj. Někteří
škemrali u pobavených pedagogů o přesunutí orientačního běhu, avšak marně. A
tak si všichni opilci užívali svoje kocoviny za běhu. Jako na potvoru toho dne
neměl Zákopčaník slunce pouze v duši a tak nám běh znepříjemňovalo pekelné
dusno. Při občasných zastaveních se hloučky otrávených „závodníků“ dohadovaly,
zda náhodou nejsou učitelé úplně mimo. Něco zakážou a nejsou schopný si to pak
pohlídat. A pak kdo je tady kretén. Za tím si koneckonců stojíme dodnes.
A
poučení na závěr? Kdo lidem dobře radívá, za kreténa nejčastěji bývá.
